Není zlato, co se třpytí ...

... a u nás se co nevidět ani třpytit nebude. Bankovky jsou kryté ... Zdá se, že co nevidět budou naše bankovky nahaté, neboť ono krytí zlatem se rozpouští. ZDE Nikdo nehlídá náš zlatý poklad namnoze i sbíraný mezi občany ČSSR.

Už nám zbývá 9,6 tuny zlata. Nikdo nedbá nad tím, zda se o  zlatý poklad starají dobří hospodáři.  Pomalu a potichu se zlato rozprodává, třeba i na investiční mince. Pokud se týká těchto mincí, tak jejich hodnota začíná na 84 tisících až po kilovou minci bratru za 1 200 000,- Kč.

Také jste si to spočítali, kdo si může tyto mince koupit? No jistě, dá se s nadsázkou říci,  že skoro každý. Ať už šetrný řemeslník s rodinou, nebo cizinec, který při udržování nízkého kurzu koruny ČNB, je vlastně zvýhodněn a při jeho kupní síle, pro něj není tak složité milionovou minci zakoupit. Určitě na ní ušetří dříve, nežli našinec s osmnácti tisíci hrubého.

Trocha historie

Jsme malý stát, sice se šikovnými a nejspíš i šetrnými lidmi, nicméně stále jsme za něco platili. Mnohdy až paradoxně. Za Mnichov nebo za odstoupení Sudet Československo ovšem zaplatilo ještě před vytvořením protektorátu uzavřením zvláštní dohody mezi Československem a Německem. Převedení prvních čtrnácti tun měnového zlata ve prospěch Německa tak proběhlo ještě před 15. březnem 1939.

Ten den, přijela do Československé státní banky zvláštní skupina vedená nějakým panem Müllerem, která vyvinula na ředitele banky silný nátlak, aby požádal o clearingový převod měnového zlata, deponovaného v zahraničí, do Říšské národní banky. Přestože ministr financí Simon hned 15. a 17. března vydal dva příkazy, které blokovaly veškerá československá aktiva v Bank of England, vznikl problém  s větší částí zlata (asi 28 tun), která byla deponována v Bank of England pouze formálně. Ve skutečnosti byla právě na účtu Banky pro mezinárodní vyrovnání. Basilejská centrála banky byla vyzvána, aby převedla zlato z účtu Československé národní banky na německou a výsledek byl, že manažeři Bank of England se rozhodli vyhovět.
Z 28 tun zlata bylo 23 tun převedeno z účtu číslo 2 na účet číslo 17 (20. března přišel příkaz, 21. a 22. to bylo provedeno). A v následujících dnech se čile obchodovalo – po dvou milionech liber do Belgické národní banky a Nizozemské národní banky. Asi 1,5 milionu liber bylo prodáno v Londýně. 31. března byl účet prázdný a Němci si jím financovali své válečné tažení.  Zbytky zlata Němci před koncem války ukryli v jeskyních v Bavorsku, kde je našli Američani a odvezli jej do Států. Po lednových jednáních v roce 1946 byla ta část zlata, zadržená spojenci, dána pod rozhodování takzvané tripartitní komise, kde měly po jednom komisaři Francie, Velká Británie a USA. Tato komise pak vyzvala spojenecké státy, aby předložily své nároky na to, kolik zlata, o které v průběhu války přišly, jim má být nahrazeno.
Československý nárok byl poměrně realistický, šlo o 45 tun měnového zlata, a tripartitní komisí byl shledán oprávněným. Nicméně když se sešly všechny nároky a rozhodovalo se o rozdělení, bylo Československu přiznáno, že reálně může obdržet 64 % svého nároku. První část potom od tripartitní komise Československo obdrželo ještě v jednání, které bylo dokončeno před únorem 1948. Bylo to více než 6 tun zlata.

Po únoru 48, Spojené státy a také Francie, zablokovaly vydání větší části měnového zlata a požadovaly, aby byly nejprve vyřešeny tyto nároky za konfiskace a znárodňování. Tedy aby Československo uzavřelo náhradové dohody především se Spojenými státy. Velká Británie a USA vrácení dalšího zlata podmiňovaly náhradou znárodněného majetku svých občanů v Československu a splacením úvěrů poskytnutých během války a po odstoupení pohraničí. V roce 1961 zástupci Československa a USA podepsali text, podle něhož mělo Československo výměnou za vrácené zlato zaplatit dva miliony dolarů. V roce 1967 americká vláda zvýšila své požadavky na 54 milionů dolarů a jednání se zastavilo. Obdobná situace se opakovala i později, dohodu se podařilo dojednat až v roce 1974. Podle ní mělo Československo zaplatit odškodnění 20,5 milionu dolarů. Kromě zlata by navíc získalo i další výhody, například zrušení nevýhodného tarifu na export do USA. Kongres USA však dohodu zamítl s tím, že Československo má zaplatit plné odstupné převyšující  50 milionů dolarů. Třetí verzi americko-československé dohody podepsaly vlády v roce 1981. V sobotu 20. února 1982 tak výměnou za 18,46 tuny zlata předal na curyšském letišti zmocněnec československé vlády svému americkému protějšku šek na 81,5 milionu dolarů a navíc představitelům Velké Británie šek na zhruba 24 milionů liber, které byly především úhradou dluhů z války. Po pádu komunistického režimu československá centrální banka spravovala 105 tun zlata. V roce 1992, Československo  vlastnilo 106 tun zlata a 16 tun zlatých mincí, z čehož při následném dělení republiky v roce 1993 měli Slováci dostat 45 tun zlata a zbytek zůstal v České republice.
A tak se dostáváme až do současnosti, kdy se scvrkl náš zlatý poklad 9,6 tuny. Takže zatímco velké země nakupují zlato a schovávají jako rezervy, pak naše zemička se dala opačným směrem a v žebříčku uložených zlatých rezerv obsazujeme asi 66 místo, přestože naše zlaté poklady v sejfech České národníbanky prý patřily v minulém století k těm největším na světě.
Proto už nenajdete na našich bankovkách onu dříve známou větu :  tyto bankovky jsou kryty zlatem a ostatními státními aktivy….

V článku byly použity údaje z šetření reportéra a publicisty S. Motla, článku uveřejněnému ČTK a výpovědi historika Zdeňka Jiráska  ze Slezské univerzity v Opavě, historika Víta Smetany  z Ústavu pro soudobé dějiny a právníka Jana Kuklíka  z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Děkuji za pozornost a přeji příjemný den.